Kdo jsou Baráčníci

První spolek s názvem „Svobodná obec baráčníků“ byl založen 7. listopadu L.P. 1873 v Kolíně. Jméno spolku vzniklo od názvu hostince U Šleiterů, kterému se lidově říkalo „Baráček“. Myšlenka zrozená v Baráčku se ujala a v roce 1880 vznikla první obdobná společnost v Praze-Dejvicích, po ní v roce 1882 obec pod názvem Baráčníci hradčanští a postpně další obce v dalších částech Prahy. Teprve posléze se hnutí rozšířilo do celých Čech.

Velký ohlas měli baráčníci se svou expozicí Staré rychty na Národopisné výstavě československé v roce 1895, kde vznikla myšlenka prospěšnosti, vzájemné spolupráce a koordinace baráčnické činnosti. To byl podnět ke vzniku Veleobce baráčníků pro země koruny české, která získala povolení k činnosti 19.3. L.P. 1897, pod vedením prvního rychtáře Petra Vavřince Gutha. V roce 1902 byla založena první župa (sdružení obcí) a následovaly další.

Baráčníci byli od počátku spolkem nepolitickým a až do 20. století spolkem výhradně mužským. Baráčnické obce v sobě spojovaly účely dobročinné a podpůrné s cíli zábavními, vzdělávacímii a obecně vlasteneckými. Především zásluhou Petra Gutha se stalo jednou z náplní baráčnictva oživování starých českých zvyků a obyčejů.

Rozkvět baráčnické činnosti nastal zvláště v 90. letech 19. století a poté znovu na přelomu 20. a 30. let 20. století. V 50. letech k dosavadní činnosti přibyly socialistické závazky jako sběr a brigády. Baráčnické spolky přežily všechny převraty včetně komunistického režimu, který jim jako nepolitickému hnutí umožnil další fungování výměnou za loajalitu. Podle baráčníků v tomto období nebylo možné zakládat nové obce, pouze udržovat ty stávající.

Baráčníci se zavazují mimo jiné prohlubovat lásku k vlasti, pěstovat staročeské zvyky a obyčeje, udržovat a rozšiřovat národní kroje a folklor, podporovat podniky veřejně prospěšné, národní, vlastenecké a dobročinné. Těmto zásadám odpovídá jak zájmová činnost spolku, tak spolková organizace, specifická hierarchie spolkových funkcí i používání spolkových krojů.

Organizace spolku a členové

Členové baráčnických obcí se nazývají tetičky a sousedé a navzájem se takto oslovují. Rozlišují mezi sebou konšely (členy výboru), sousedy (členy bez funkce) a někde i mladou chasu (mládež do 18 let). V minulosti byli při baráčnicých obcích i tzv. podruzi (čekatelé na řádné členství v případě kapacitní vytíženosti obce).

Činnost v jednotlivých obcích řídí konšelé v čele s rychtářem (předsedou). Pojmenování hlavních činovníků vychází z názvů funkcionářů městské a venkovské správy v českých zemích před rokem 1848 a tím se také udržují v povědomí. Kromě rychtáře, který je vedoucím představitelem obce, a místorychtáře (jeho zástupce), se o písemnou agendu stará syndik (jednatel), o peníze berní (pokladník) a o majetek šafář (hospodář). Dalšími funkcionáři jsou pantatínek (zkušený soused, který dohlíží nad jednotou, svorností a pořádkem v obci), panímaminka (tetička, která se stará o kroje), slídilové účtů (revizoři hospodaření obce), kontribuční (vybírá příspěvky), švandymistr (zajišťuje zábavu, kulturní akce a veselí), matrikář (vede knihu evidence členů) a kronikář (píše kroniku obce). Podle potřeby a možností obce se volí další činovníci. Jsou to například vzdělavatel, archivář, gratulant, dráb a ponocný. Specifickými funkcemi jsou též matka praporu a praporečník, který nosí prapor obce při slavnostních příležitostech.

Baráčnické obce jsou zpravidla sdruženy do žup a nad nimi působí jako nejvyšší orgán Veleobec sdružených obcí baráčníků se sídlem v Praze. Stejně jako jednotlivé obce, tak i Veleobec a župy mají své konšelstvo.

Baráčníci se mezi sebou oslovují „sousede“, „tetičko“. Samozřejmostí je vzájemná úcta, družnost, slušnost a dodržování spolkových regulí.

Spolkové tradice

Sedění (sezení)

Sedění se nazývá pravidelné baráčnické zasedání, které probíhá jednou měsíčně vyjma období letních prázdnin. Kromě sedění každá obec pořádá valná zasedání – hodnotící se koná jednou ročně a volební jednou za dva roky.

Každé sedění má ustálený ritualizovaný průběh. Před vlastním začátkem šafář obejde všechny účastníky se staročeskou poctou v ošatce, účastníci poděkují a dají dobrovolný příspěvek do obecní pokladny. Poté dráb (není-li, tedy určený zástupce, např. šafář) zvolá: „sousedé a tetičky, vyzývám vás k pořádku“ a ponocný (není-li, tedy zástupce) zapálí svíce. Sedění zahajuje rychtář poklepáním rychtářského práva třikrát o stůl, na kterém stojí přísežné právo, svícny a baráček. Osloví obec: „z moci práva rychtářského zahajuji toto sedění“. V průběhu sedění dostávají slovo členové výboru konšelstva – vzdělavatel přednese příspěvek o libovolném kulturně-historickém tématu, berní shrne stav pokladny, švandymistr informuje o chystaných kulturních akcích, gratulant blahopřeje členům, kteří slaví svátek či narozeniny. Dále se řeší organizační záležitosti obce a další. Každý, kdo během sedění poprvé promluví v plén, musí začt formulí: „počestné právo, vážený rychtáři, milí sousedé a tetičky, vzácní hosté“. Sedění ukončuje opět rychtář. Za špatné oslovení během sedění se v některých obcích vybírá pokuta do domečku.

Rychta

Baráčnická rychta je domovskou základnou obce, místem, kde se obec a její konšelstvo pravidelně schází ke svým seděním a jiným akcím a kde má uschovány spolkové insignie. Většina pražských obcí dnes z finančních důvodů svou rychtu nemá, insignie jsou v takovém případě uschovány u šafáře doma. Některé obce však využívají zázemí Všebaráčnické rychty na Malé Straně, která je ve vlastnictví Veleobce sdružených obcí baráčníků. Ti, kteří vlastní rychtu nemají a nevyužívají Všebaráčnickou, scházejí se v některé z restaurací v jejch okolí nebo ve vypůjčených místnostech.

Spolkové insignie

Spolkové symboly se těší velké vážnosti, obce si je pečlivě opatrují. Prapory a práva zaniklých obcí se snaží soustřeďovat Veleobec. Staré prapory se pro účely nových nebo obnovených obcí přešívají.

Prapor

Spolkové prapory jsou nejcennější insignií a chloubou každé baráčnické obce. Kromě obcí má svůj prapor i každá župa a také Veleobec. Prapory jsou často ručně vyšívané, novější mohou být i vyšívány strojově či řešeny potiskem, jejich pořízení je i tak velmi nákladné. Jako ústřední motiv se na nich objevuje především chalupa jako symbol baráčnistva a jeho idejí.

Praporečníci nosí při slavnostních příležitostech prapory na žerdi s ozdobnou koncovkou. Při manipulaci s praporem používá praporečník rukavice a svou funkci manifestuje zvláštním opaskem a šerpou praporečníka.

K tradičním a prestižním spolkovým slavnostem patří již od 60. let 19. století slavnost svěcení či rozvinutí spolkového praporu. Též u baráčníků je touto slavností každý nový prapor obřadně přijat a představen veřejnosti, případně i církevně požehnán. V upomíku na tuto událost se v minulosti vydávaly příležitostné tisky, např. pohlednice.

Hesla

„Ni zisk ni slávu“ – pod tímto heslem je přijímán nový člen do obce, je součástí sousedského slibu. Vyskytuje se na baráčnických praporech a stuhách, pochází původně ze sokolského prostředí.

„Vlastní silou ku předu“

„V jednotě je síla“

„Svorností a spoluprací k ochraně národa“

„Kdo Čech jsi věrný, baráčníkem buď“

„Láskou a pílí, svorností k cíli“

Rychtářské právo

Rychtářské právo je výrazem moci rychtáře obce. Rychtář jej nosí jako odznak moci při slavnostních příležitostech. Zahajuje a zakončuje s ním každé sedění obce a údery o stůl s ním zjednává pořádek v jeho průběhu. Rychtářské právo má každá obec, župa i Veleobec. Je zpravidla bohatě vyřezávané a zdobené a symbolika, podobně jako u praporu, vychází ze spolkových tradic a pojetí historie.

Přísežně právo

Přísežné právo stojí na stole, případně leží vedle svícnů při slavnostních seděních. Na toto právo skládá slib nově přijímaný člen obce. Uvazují se na něj nápisové stuhy, které obec získala darem od jiných obcí, spolků nebo institucí. Některé obce ale toto právo nepoužívají.

Svícny

Dva svícny se svícemi jsou součástí slavnostní výzdoby stolu při sedění. Svícn stojí po obou stranách přísežného práva. Původně se zapalovaly při každém sedění, dnes ale většina obcí zapaluje svíce pouze při slavnostních seděních a valných zasedáních.

Baráček, též domeček

Baráček je malý, zpravidla dřevěný malovaný domeček, který slouží jako pokladnička, do níž se vybírají pokuty při seděních. Stojí v čele stolu před rychtářem. Pokuty se vybírají za vyrušování během sedění obce či za použití vulgarismů, některé obce vybírají pokuty i za špatné oslovení počestného práva.

Staročeská pocta

Staročeskou poctou se nazývá podání chlebu se solí. Tímto způsobem jsou uvítáni všichni členové jakéhokoliv sedění a stejně tak i hosté. Staročeskou poctu připravuje a roznáší šafář. Zvyk je dodržován ve všech obchích s výjimkou těch, které se scházejí v některé z místních restaurací, a kde podávání vlastního „pohoštění“ není možné. Hosté se vítají slovy „Přijměte prosím staročeskou poctu“. Příchozí si bere krajíček chleba, který mu tetička posolí. Za poctu se nesmí vyžadovat odměna. Host sám od sebe může do připravené misky položit za udělenou poctu minci. Musí to vycházet dobrovolně ze srdce obdarovaného.

Baráčnický spolkový kroj svéráz, Česká Mařenka a lidový kroj

Svérázem baráčníci nazývají svůj základní spolkový stejnokroj. Nejen názvem, ale i podobou navazuje na tzv. svéráz ve smyslu svérázového hnutí, jež se snažilo vyzdvihnutím určitých aspektů lidové kultury povzbudit a definovat český národ v polovině 19. století. Výrazně se svéráz uplatnil ve výšivkách, které zčásti převzaly, ovšem v upravené podobě a barevnosti, motivy lidových výšivek jako rostlinné motivy, růžové květy, granátová jablka.

Mužský svéráz se skládá z bílé košile vyšívané na límci, přednicích a manžetách „národovým vzorem“ v národních barvách červené a modré, z tmavých (černých) kalhot, koženého pásu s přezkou ve tvaru písmene B a černých bot. Pod límcem mají muži uvázanou červenou stuhu, jejíž konce splývají. Namísto košile lze použít vyšívanou náprsenku bez stuhy. V některých obcích používají muži přes košile i vínové nebo tmavé vesty.

Ze starých vyobrazení je patrné, že dříve bývaly součástí spolkového kroje ještě kabátce zvané čamary, za první republiky nosili muži přes svérázovou košili i pánské sako. Důležitým doplňkem mužského svérázu je čepice typu Poděbradka s kožešinovým lemováním a ozdobným pírkem. Barva čepic a jejich kožešinového lemu a používání vestiček obec od obce variuje.

Ženský svéráz charakterizuje bílá rozhalenková blůza s krátkým rukávem a s výšívaným ornamentem v „národním stylu“ a v národních barvách na límci, předním středu a lemu rukávů. Halenku doplňuje tmavá (černá) hladká sukně, punčochy tělové barvy a tmavé (černé) boty.

Druhým typem dámského spolkového kroje a vzácnějším ženským ustrojením je kroj zvaný Mařenka nebo též Česká Mařenka. Jedná se o oděv vycházející z inscenační tradice Smetanovy Prodané nevěsty. Skládá se z bílé bíle vyšívané halenky s naškrobenými do předloktí nařasenými širokými rukávy a bíle vyšívaným neširokým krejzlíkem. Přes halenku se nosí sametová sněrovačka nazývaná kordulka, sukně dosahuje délky do půli lýtek, je široká, nařasená a přepásána bílou bíle nebo v národních barvách vyšívanou zástěrou. Ke kroji patří silnější červené punčochy a černé střevíce na nízkém podpatku. Výrazné je použití měkkého bílého čepce s naškrobenou tzv. holubičkou. Čepec i holubičku zdobí bílé vyšívání, ev. štykování (strojové vyšívání v pruzích).

Třetím, nejslavnostnějším typem kroje, je původní lidový kroj, který se zachoval v jednotlivých oblastech republiky. 

Výrobu svérázu – košil a halenek – zadává Veleobec hromadně a jednotlivé obce si je u ní zakupují. Mařenky a kroje se zpravdila dědí, výjimečně po domácku nově šijí.

V krojích či svérázech se baráčníci účastní slavnostních a valných zasedání, v některých obcích i zábav, pohřbů i veřejných akcí. Baráčníci však mohou používat, pokud mají možnost, i původní české kroje. Kroje a Mařenky požívají větší úcty než svéráz a v průvodech jsou řazeny více dopředu.

Dráb a ponocný mají zvláštní nákladné kostýmy, např. pražské obce je ale nevlastní, pouze Veleobec.

Odznak

Májka

Logo, znak obce, razítka

Česká beseda

Baráčnická hymna

Baráčník být

Jedná se o starou baráčnickou a vlasteneckou píseň, která byla přijata za spolkovou hymnu a je zpívána zpravidla na všech výročních seděních (schůzích) a volebních seděních na župách, veleobci nebo obcích.

Baráčnická báseň

Na rychtě naší rádi se máme,
milo je tu posedět a ze zpráv se dovědět,
že tu práci svou dobře děláme
a na konci roku druhým rozdáme.

Baráčník ten má vždy jen jeden cíl,
pomoci druhým ze všech svojich sil,
za vlast svou krásnou Bohu děkujem,
jazyk český a národní zvyky nade všechno milujem.

Přičiň se každý, co síla je tvá,
aby lid náš lépe žil, z celé duše utužil
pouta bratrská ve své otčině,
láskou k vlasti, národu a svojí rodině.

Baráčník ten má vždy jen jeden cíl,
pomoci druhým ze všech svojich sil,
za vlast svou krásnou Bohu děkujem,
jazyk český a národní zvyky nade všechno milujem.